Kanoistika Poděbrady > Zima 2008-09 > Běh skalami Ádrkros s poděbradskými kajakáři
První listopadový den, tedy minulou sobotu, se v krásné přírodní kulise Teplicko-Adršpašských skal konal 28. ročník terénního běhu skalami na 9 km - ÁDRKROS. Tohoto závodu se premiérově zúčastnili také autor článku Honza Pepek Pfoff a zánovní členka poděbradského oddílu Míša Lojínová.
Přestože Teplicko-Adršpašské skály jsou po většinu času výsostným územím individuí pohupujících se vysoko zavěšených nad hlavami zvolna postupujících bývalých východoněmeckých turistů, patřily cesty, pěšinky a nespočetné schody tuto sobotu především běžcům.
Do „Ádru“, jak v Adršpachu Adršpachu nikdo jinak neřekne, jsme se vypravili zejména proto, abychom navštívili naše známé a příbuzné z řad horolezců. Až na místě se ukázalo, že závodu pořádaného v sobotu Ádrkrosteamem a lyžaři z Police nad Metují by bylo skutečně hříchem se také nezúčastnit. Toto přesvědčení se v nás utvrzovalo s přibývajícími hodinami i tekutinami strávenými v restauračním zařízení „U Tošováka“ v předvečer akce. Osvěžovna, v níž se předzávodní atmosféra dala doslova krájet a která jinak platí za centrální štáb horolezců, nás neuvěřitelně nabudila na nadcházející závod. Mimochodem, závěrečná dietetická příprava spočívala v doplnění základních živin ve formě lehce stravitelných osmahlých cereálních plátků potřených tenkou vrstvou přírodního antibiotika a čerstvou bílkovinnou směsí, podávaných speciálně pro nás.
S vědomím, že jsme nic nezanedbali, stanuli jsme v den závodu a bezvadné kondici na jeho startu. Drobným zaváháním mohlo snad být jen to, že jsme skromně zaujali startovní pozici mezi posledními dvaceti závodníky. Po výstřelu tedy vznikla situace, ve které se přibližně třistatřicet běžců před námi vmáčklo mezi početné pískovcové stěny, což poněkud zchladilo naše počáteční nadšení. Na druhou stranu nám tím byl dán dostatečný prostor pro nenásilné zahřátí všech svalových skupin.
Po deseti minutách příjemné procházky po pískem vysypaných pěšinkách se startovní pole poněkud roztrhalo a my jsme se konečně rozběhli. Současně s tím začala být i náročnější trať, bahnitý terén na dně skal střídalo náročné stoupání v členitém terénu, ve kterém jsme se postupně propracovávali k čelu závodu. Stačilo dalších deset minut a směrem vzhůru se začal propracovávat i ten tatarák. Kde se stala chyba nevím.
Zbývající část trati byla ještě oživena několikerými schody nahoru i dolů, úzkými partiemi soutěsek a dřevěnými lávkami nade dnem skalních průrev. Celkově je třeba uznat, že jde asi o jednu z nejhezčích závodních běžeckých tras u nás, rozhodně ji běžecky založenému čtenáři můžeme doporučit. A naše výsledky? Jistě jsou odpovídající vynaloženému úsilí i svědomité předzávodní přípravě - a kdo by se snad nespokojil s tímto hodnocením, může se přesvědčit na následujícím odkazu.
Děkujeme za poskytnutí ilustrační fotografie serveru Behej.com.